Den dvanáctý – středa
15: července 1666
„Potopa…vod přibývalo, až nadnesly archu, takže se zvedla od země. Vody zmohutněly a stále jich na zemi přibývalo.“
(Gn7; 17-18)
- tak tohle sedí, ale pěkně od začátku
Den jsme zahájili v malém počtu s malými a několika velkými táborníky (viz předchozí zápis) tradičně rozcvičkou, hygienou a snídaní. Protože Ondřej-jáhen byl na přenocování s velkými na Zubštejně, byla póba naplánovaná až na večer. Místo toho jsme si na mušketýrské hábity nakreslili kříže, abychom se v nich odpoledne mohli všichni vyfotit (teď mi to zní celkem vtipně, ale nepředbíhejme). Potom jsme pro úspěch hry zopakovali pašování drog do tábora. To nám zabralo čas až do oběda, kdy se vrátili velcí táborníci s Verčou, Vláďou a Ondřejem ze Zubštejna (ujel jim vlak, takže pro ně muselo kousek dojet auto). Odpoledne bylo děsné dusno a vedro (a tady to začíná být konečně zajímavé), a proto jsme hráli osvědčenou polévací hru, kdy každé družstvo vybere jednoho člena, který se musí obléct do dlouhých rukávů a nohavic a snaží se ho udržet co nejvíce suchého, zatímco ostatní se naopak snaží, aby byl co nejvíce mokrý, takže jsou nakonec mokří úplně všichni, včetně vedoucích, na kterých se nakonec octne všechna zbylá voda za to, že tu hru vymysleli. S hrou jsme skončili o půl páté, protože začalo kapat, s tím, že se po dešti oblékneme do hábitů a vyfotíme po skupinkách i společně. V sedm hodin už odjížděla dvě velká auta narvaná táborníky a spacáky směrem k Sněžnému. Byl to zkrátka fofr, těch „pár kapek“ přerostlo v takový slejvák, že když jsme hráli v jídelně lístečky, museli jsme na sebe křičet, i když jsme stáli jen půl metru od sebe. A do toho ještě dvakrát uhodil hrom přímo nad táborem, nejlíp ten úlek zhodnotil Ondra Haška slovy: „A teď jsem se málem po_ _ _ l !“ Bouřka sice po chvíli přešla, ale pršelo víc a víc. Vedoucí běhali v dešti (mokří jak myši) a nosili do jídelny všechny věci z týpek a podsaďáků. Každý si musel najít spacák, karimatku a jedno suché oblečení, to všechno jsme narvali do velkých igelitových pytlů, nanosili do auta a rychle ujížděli pryč, dokud se ještě dalo a nevylil se potok. Ten nakonec zůstal stát asi 10 cm pod břehem, ale z lesa po louce a kolem toitojek se k němu přidal další, vykotlal si cestu a spojili se do jednoho. Z fotbalového hřiště a prostoru před jídelnou se stala jezera, z ohniště byl bazén.
Ve Sněžném (což byl pěkný kus cesty) bna nás čekala tělocvična základní školy, kde jsme našli azyl. Žádný velký luxus, ale byli jsme za přístřeší, teplo a sucho opravdu vděční. Povečeřeli jsme chleby s máslem a přichystali jsme si místečka na spaní tak, abysme viděli na plátno, ze kterého na nás hodinku a půl koukal tlustý kocour Garfield. Když promítání skončilo, byla už noc a skoro všichni už spali. A dobře se jim spalo, teda až do 1 h 50 min, kdy se spustilo školní zvonění tak děsně nahlas, že někteří vyskočili ze spacáku asi metr nad zem. Pak už byl ale opravdu klid, teda až na to, že někteří nejmenovaní „trochu“ chrápali a někteří jiní nejmenovaní (Luděk) si museli hledat na spaní samotku, což se jim pak celý den připomínalo.
15: července 1666
„Potopa…vod přibývalo, až nadnesly archu, takže se zvedla od země. Vody zmohutněly a stále jich na zemi přibývalo.“
(Gn7; 17-18)
- tak tohle sedí, ale pěkně od začátku
Den jsme zahájili v malém počtu s malými a několika velkými táborníky (viz předchozí zápis) tradičně rozcvičkou, hygienou a snídaní. Protože Ondřej-jáhen byl na přenocování s velkými na Zubštejně, byla póba naplánovaná až na večer. Místo toho jsme si na mušketýrské hábity nakreslili kříže, abychom se v nich odpoledne mohli všichni vyfotit (teď mi to zní celkem vtipně, ale nepředbíhejme). Potom jsme pro úspěch hry zopakovali pašování drog do tábora. To nám zabralo čas až do oběda, kdy se vrátili velcí táborníci s Verčou, Vláďou a Ondřejem ze Zubštejna (ujel jim vlak, takže pro ně muselo kousek dojet auto). Odpoledne bylo děsné dusno a vedro (a tady to začíná být konečně zajímavé), a proto jsme hráli osvědčenou polévací hru, kdy každé družstvo vybere jednoho člena, který se musí obléct do dlouhých rukávů a nohavic a snaží se ho udržet co nejvíce suchého, zatímco ostatní se naopak snaží, aby byl co nejvíce mokrý, takže jsou nakonec mokří úplně všichni, včetně vedoucích, na kterých se nakonec octne všechna zbylá voda za to, že tu hru vymysleli. S hrou jsme skončili o půl páté, protože začalo kapat, s tím, že se po dešti oblékneme do hábitů a vyfotíme po skupinkách i společně. V sedm hodin už odjížděla dvě velká auta narvaná táborníky a spacáky směrem k Sněžnému. Byl to zkrátka fofr, těch „pár kapek“ přerostlo v takový slejvák, že když jsme hráli v jídelně lístečky, museli jsme na sebe křičet, i když jsme stáli jen půl metru od sebe. A do toho ještě dvakrát uhodil hrom přímo nad táborem, nejlíp ten úlek zhodnotil Ondra Haška slovy: „A teď jsem se málem po_ _ _ l !“ Bouřka sice po chvíli přešla, ale pršelo víc a víc. Vedoucí běhali v dešti (mokří jak myši) a nosili do jídelny všechny věci z týpek a podsaďáků. Každý si musel najít spacák, karimatku a jedno suché oblečení, to všechno jsme narvali do velkých igelitových pytlů, nanosili do auta a rychle ujížděli pryč, dokud se ještě dalo a nevylil se potok. Ten nakonec zůstal stát asi 10 cm pod břehem, ale z lesa po louce a kolem toitojek se k němu přidal další, vykotlal si cestu a spojili se do jednoho. Z fotbalového hřiště a prostoru před jídelnou se stala jezera, z ohniště byl bazén.
Ve Sněžném (což byl pěkný kus cesty) bna nás čekala tělocvična základní školy, kde jsme našli azyl. Žádný velký luxus, ale byli jsme za přístřeší, teplo a sucho opravdu vděční. Povečeřeli jsme chleby s máslem a přichystali jsme si místečka na spaní tak, abysme viděli na plátno, ze kterého na nás hodinku a půl koukal tlustý kocour Garfield. Když promítání skončilo, byla už noc a skoro všichni už spali. A dobře se jim spalo, teda až do 1 h 50 min, kdy se spustilo školní zvonění tak děsně nahlas, že někteří vyskočili ze spacáku asi metr nad zem. Pak už byl ale opravdu klid, teda až na to, že někteří nejmenovaní „trochu“ chrápali a někteří jiní nejmenovaní (Luděk) si museli hledat na spaní samotku, což se jim pak celý den připomínalo.
2 komentáře:
jenom malá oprava, Ondra na Zubštejně nebyl...ale chápu, že takhle zpětně je těžké si vybav,ovat detaily;)
jo, bylo to dráma, doufám, že si to všechny děti budou chtít zopakovat a pojedou příští rok znovu:D
Anežka
ahoj, při přepisování kroniky se držíme zásady: přepsat vše, s chybami i nepřesnými údaji. Že Ondřej na Zubštejně nebyl je správný údaj, ostatně jak by pak pro ně asi mohl druhý den jet autem....že??? :-)
Jen mě z Anežčina komentáře není jasné, zda si děti budou chtít zopakovat to dráma či tábor?????
Okomentovat